Na začátku letošního roku vtrhl do kin další film Quentina Tarantina Osm hrozných a pochopitelně i já jsem se šla zvědavě podívat, co nám v tomhle případě slavní filmaři a herci přichystali. Režisér divákovi tentokrát naservíroval tříhodinovou podívanou. O co tady tentokrát jde? Celkem jednoduchý model. V malé uzavřené skupince lidí se pátrá po zrádci. Představte si zájezdní hostinec, který od jakékoli civilizace dokonale odstřihla sněhová bouře. Můžete si tak vychutnat romantiku nekonečné bílé pláně. Ovšem moc jí tady nemáte. Výletů ven za dveře totiž během filmu zrovna moc není. To ale vůbec nevadí, protože cestující v dostavníku, kteří do hostince dojedou, i ti, co už tam jsou před nimi, vytvoří docela pestrobarevnou mozaiku, která je natolik zajímavá, že si po celou dobu filmu klidně vystačí sama se sebou. Je tu lovec lidí a jeho zajatkyně, kterou vede na šibenici, černý lovec zločinců, budoucí šerif, honák, kat, Mexičan, vysloužilý generál. Promítají se u nich ozvěny války Jihu proti severu: každý z nich si z ní nese nějakou tu stopu. A tak je tu prostor pro docela drsný nekorektní humor, politické diskuse, zkrátka pro všechno, co s válkou souvisí. Odehrávají se tu prostě malá soukromá dramata, třeba to když černý lovec zločinců vypráví generálovi o týrání jeho syna. Celkový dojem je příjemný, i když Tarantinovi skalní fanouškové nejspíš čekali víc. Jsme národem milovníků filmové hudby a tak stojí za to uvést jeden fakt. Perličkou, která se možná všeobecně neví, ale stojí za to ji připomenout, je skutečnost, že filmová hudba k tomuhle kousku vznikla u nás v Praze. Nahrál ji tu její autor Ennio Morricone společně se slavným režisérem Tarantinem. I když na film byste možná vzdor jeho nezpochybnitelným kvalitám možná podruhé nešli, samotnou muziku si nejspíše pustíte znovu.

Naše hodnocení: 80 %