Pražské Divadlo na Vinohradech bývalo odjakživa dobrou značkou. Skvěle se zde doplňoval výborný herecký ansámbl s pestrým a kvalitním výběrem her, které navíc obvykle byly určeny pro lidi a jejich pobavení. Ať si říká kdo chce, co chce, vinohradské divadlo myslelo na diváka, a o to by mělo v divadle jít. Nejde totiž jen o samolibou intelektuální exhibici režiséra, které rozumí jenom on sám a nanejvýš ještě hrstka jeho věrných. Divadlo je prostě pro lidi, a to se ovšem nijak nevylučuje s jeho kvalitou. A právě tohle mne na vinohradském divadle bavilo – nikdy nezapomínalo na diváka a přitom mu nabídlo kvalitní podívanou. Proto určitě nikoho nepřekvapí, když jsem se vydala na nové uvedení klasiky z nejklasičtější: Pygmalion od G. B. Shawa. S touhle mnohokrát uváděnou hrou taky už leckdo udělal leccos a ne vždy k prospěchu věci, tedy celé hry. Prostě jsou divadelní kousky, u kterých se podivné moderní experimenty s formou hereckého podání, zpracování, kulisami, kostýmy i čímkoli dalším prostě krutě nevyplatí. Vyznívají hloupě, směšně a nakonec sklidí spíš ironický smích, že tvůrci zase jednou střelili vedle. Těmto hrám prostě patří klasické divadlo, žádné moderní excesy a vinohradským patří ke cti, že se drželi klasiky. Napovídá to už scéna, která se prostě dokonale drží Anglie a její atmosféry. Dobrou trefou bylo obsazení Jana Šťastného do role profesora Higginse. Nechybí mu nic co má správný profesor Higgins mít: šarm, eleganci, vtip, charisma i trochu klukovství. Prostě dá se říci, že tohle je přesně divadlo určené do téhle doby: tradiční, lidové, bez zbytečných výstředností, odpočinkové a pohodové. Dá se u něj příjemně vypnout od všedních starostí a zasmát se. A smích je dneska potřeba.